Mel's diary - Tři přání

6. srpen 1992
Myslím, že můj život začíná nabírat zcela nových rozměrů. Už dřív se mi děly takové podivné věci, ale včera se mi zřejmě poprvé úspěšně podařilo své schopnosti ovládnout. Stačí se koncentrovat a vložit do toho emoce…
Tak třeba ti dva protivové z vesnice. Jakmile Markovi dorostl jazyk, začaly se po okolí šířit podivné zvěsti o té trhlé holce ze statku. Šeptem se neslo mezi zahradami, že Melánie od těch snobů naproti Malfoy Manor je ČARODĚJNICE. Já nevím, co pořád mají. Tak třeba, fakt, že půlka nekňubů ze vsi není schopná našetřit ani na obyčejné auto a vozí se na koňských povozech (prý v zájmu zachování venkovské kultury pro turisty), nemusí nutně znamenat, že jsme – že jsou Rickshoterovi bůhvíjak bohatí. Náhodou, myslím, že si naši svoje trošku nadprůměrné pohodlí zaslouží. Na našem statku se pravidelně konají romantické svatby, ano, čtete dobře, pořádáme sňatky a dostáváme za to slušně zaplaceno. A řeknu vám, tři svatby týdně, to není nic zrovna příjemného.
A navíc jsou Rickshoterovi právě teď na „služební“ cestě v Londýně. A vrátí se zítra večer. A já se jich nemůžu optat, jestli jsem skutečně Melania Denis, nebo jestli si ze mě ten kluk včera neutahoval.
A protože jsem neměla co na práci, řekla jsem si, že půjdu toho Draka Co Umí Lítat Na Koštěti A Vše Ví špehovat. Pche. Draco Malfoy. To je teda jméno. Ikdyž, musím uznat, že Melania Denis zní sice vznešeně, ale taky dost směšně.
Věděla jsem, že není moc pravděpodobné, že bych na něj vůbec narazila, a tak mě překvapilo, když jsem ho viděla čekat na mém palouku. Seděl opřený o starý dub, přesně o ten, který jsem vždycky tak ráda kreslila, a něco jedl. V klíně mu leželo koště a otevřená krabička pestrobarevných fazolek.
I přes to, jak potichu jsem se plížila, si mě zřejmě hned všiml. Ani nezdvihl hlavu od pestrých bonbonků a svým typickým afektovaným hlasem řekl:
„Dalo se čekat, že se tu znovu objevíš.“
Výhružně jsem zamávala skicákem.
„Blokuješ mi strom. Zrovna jsem ho chtěla kreslit,“ odsekla jsem.
Malfoy se ušklíbl.
„Ale ale, ty jsi všemi směry talentovaná čarodějka! A zpívat umíš? A tancovat taky?“
„Ha ha. Prostě buď tak laskav a zmiz. Potřebuju se koncentrovat.“
„Tak nakresli taky mě. Jen se předveď.“
Nemám ráda živé modely, už jen proto, že mi nikdo nevydrží dost dlouho pózovat a všichni se strašně vrtí. Ale nemohla jsem odolat téhle výzvě. Napadlo mě, že bych ho mohla zpodobnit jako úplného debila, ale pak jsem si to rozmyslela. Jestli má vypadat hloupě, stačí ho nakreslit podle skutečnosti.
„Dobře. Tak se snaž moc nevrtět.“
Drcla jsem si naproti němu do trávy a vytáhla tužku. On se mezitím ležérně opřel o koště a zalovil v krabičce po další fazolce.
„Pospěš si. Nemám na to celý den. Potřebuju si jít zalétat.“
Přimhouřila jsem oči a rychle jsem načrtla obrys stromu. Koncentrovala jsem se. Snažila jsem se své ruce s tužkou vdechnout život, a tomu obrázku taky. Rozproudit mízu ve stromu a krev v postavičce pod ním…
Chvíli jsem mlčky pracovala a on se cpal bonbónky. Pak se ale ozval:
„Ptal jsem se otce, jak to s tebou asi je.“
Srdce se mi radostně rozbušilo, ale v obličeji jsem se snažila zůstat lhostejná. Draco se dramaticky odmlčel, ale já ho nehodlala pobízet. Snad si nemyslí, že to z něj budu ždímat!
Konečně pokračoval:
„Prý je dost dobře možné, že bys byla dcera Denisových. Melania prý měla hodně tmavě modré oči, stejně jako ty, byla štíhlá a vysoká, to taky sedí, a Simon Denis zase už v sedmi bez hůlky vědomě používal kouzla. Každopádně, o Mel toho poslední tři roky před tvým narozením nikdo moc neslyšel. Pokousal ji vlkodlak a ona zmizela neznámo kam. Myslím, že se bála, aby ti někdy omylem neublížila, a tak se radši vydala hledat nový život… Říká se, že do Německa, nebo tak nějak…
A Simon Denis byl zabit v boji proti Fénixovu řádu. Teda, nebyla to smrtící kletba, ale on už byl i tak dost raněný, a tohle ho dorazilo. Prý vlastním tělem chránil Pána Zla. Tu kletbu vyslal James Potter.“
Neušlo mi, jak se mu nenávistně blýsklo v očích, když vyslovil to poslední jméno. A navíc mě docela překvapilo, že si mě stihl tak důkladně prohlédnout. Tedy, já si lidi prohlížím běžně, ale obvykle jen málokdo jiný zkoumá barvu mých očí.
„Pán Zla? James Potter?“ nestíhala jsem klást otázky.
Malfoy si povzdechl.
„Ty toho asi opravdu o kouzelnickém světě moc nevíš… No dobrá, něco ti můžu vysvětlit.
Měla bys vědět, že náš svět je jeden velký boj. Kouzelníci se v zásadě dělí na čistokrevné, jako třeba ty a já, a na krvezrádce, kteří do našich řad zatahují i mudlovské šmejdy. Čistá krev je to nejdůležitější, teda samozřejmě až po tom, jakou kdo má moc. No a ti mocní bojují se slabšími, se zastánci různých rádoby ušlechtilých myšlenek, jako třeba Brumbál a ten idiot Potter a… musíš se rozhodnout, na čí straně budeš.“
Sice jsem mu téměř nic nerozuměla, ale zeptala jsem se, na čí straně je tedy on.
Zeširoka se ušklíbl.
„To je jasné. Na té, co jednou v boji zvítězí!“

* * *

Melania vzhlédla od deníku a zasněně si prohlížela obrázek na zdi. Tenkrát se jí skutečně povedl. Rozložitý dub, malý Draco s uličnickým úšklebkem, krabička Bertíkových fazolek tisíckrát jinak i naleštěný Zameták 7 dodnes visely za jejím pracovním stolem. Žena s povzdechem přeskočila pár stránek s podrobným popisem kouzelnického světa, Bradavic, osobností a Ministerstva kouzel a znovu se začetla.

* * *

„Tak, hotovo,“ řekla jsem a donesla mu skicák. Užasle si prohlížel obrázek a pak zalistoval stránkami.
„Zvláštní. Opravdu zvláštní. Vypadá to jako já…“ řekl zamyšleně.
„A cos čekal? Že tu strávím hodinu přiblblým čmáráním? - Líbí se ti to?“
„Ano. Právě že je to moc povedená skica. Počkej, půjčil bych ti kouzelnickou tužku a tvoje obrázky by se mohly i hýbat… Hele, dala bys mi to? Prosím?“
Slovo prosím jsem u něj slyšela poprvé. Fascinující. A tak jsem se nechala zlomit.
„Něco za něco. Splníš mi tři přání.“
Draco zaúpěl.
„Já nejsem žádná kmotřička víla!“ načepýřil se, ale zdálo se, že mu o ten portrét hodně jde.
„Takže první přání. Dáš mi ochutnat ty svoje fazole. Takhle se cpát a ani se nepodělit není zrovna zdvořilé. Zadruhé, ukážeš mi, jak rozhýbat moje obrázky. A do třetice, svezeš mě na koštěti. Co ty na to?“
Zamračil se, ale pak se ušklíbl.
„Když myslíš…“
Jenže vtom to vedle něj luplo a z ničeho se tu zhmotnil malý ošklivý mužíček. Měl velké, vypoulené oči, uši tak dlouhé, až mu pleskaly o ramena, a navlečený byl v čemsi, v čem jsem poznala odporně špinavý povlak na polštář. Rychle jsem uskočila o několik kroků zpět a šokovaně na to stvoření zírala.
Draca ovšem zjevení špinavého skřítka nijak nevyvedlo z míry. Jen na něj znechuceně pohlédl.
„Co je, Dobby?“ vyštěkl podrážděně. Otočil se ke mně a vysvětlil: „To je náš domácí skřítek.“
„Mladý pane,“ začal ten tvoreček a uklonil se tak hluboko, až se špinavým nosem dotkl trávy, „vaše matka mě poslala, abych vás přivolal domů, nečekaně nás navštívily paní a dcera Parkinsonovy."
Postřehla jsem ušmudlané obvazy na skřítkových rukou. Asi byl raněný.
„Dobrá, hned jsem tam,“ řekl otráveně Malfoy a nasedl na koště.
„Takže ahoj zítra! Ve stejnou dobu na stejném místě,“ rozloučil se rychle a spiklenecky na mě mrkl.
Zamávala jsem mu na pozdrav a dívala se za ním, jak na mírně hrkajícím koštěti mizí mezi stromy. A Dobby už byl taky ten tam.
Zdá se mi, že jsem si našla kamaráda.
Fascinující.
Dobrou, deníčku!